Feel.

6. listopadu 2013 v 20:24 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Jen jsem stála a dívala se do hor, jež pokrývaly lesy obtěžkané mlhou. Zírala jsem do jejího prázdna a snažila se cítit její intimitu a lehkost. Fascinovalo mě, s jakou těžkostí udusává dech korun stromů. Chtěla jsem tam jenom stát. Stát, navždycky, a cítit při tom pocit umírání. Vdechovat jeho krásu, smířit se se vším, co bylo, milovat život, hory, lesy, mlhu.
 

Září

29. září 2013 v 19:17 | Ginny |  Ginny´s innocence
Uprostřed šedého náměstí stojí kašna. Pokud přijdete blíž, zjistíte, že zcela uprostřed nestojí. Vlastně by bylo výstižnější říci, že její poloha se situuje příkře doleva zkopce. Ba, vlevo je. Vlevo na pravé polovině náměstí. Ve středu kašny zpívá vodotrysk, který není tolik ve středu jako u kraje. Kropí vodou dvě průhledné postavy sedící na okraji.</p><p>Proč máš ráda balet?</p><p>Protože je smyslný.</p><p>Ticho. Je slyšet jen bublání vodotrysku.</p><p>Bílá si odloží zdobenou hůl z klína.</p><p>Caroline:,,Moje milá, když chces obcovati s milencem svým v předklonu bez opory v pračce nebo pultu, tvý nohy to kurevsky vodnesou." Odmlčela se a pokračovala opět jazykem, kterému Černá rozumí. ,,To na pračce je nejlepší lehnout si na břicho, obejmout nohama jeho trup a nechat ho přirážet."</p><p>Gilotina:,,Vidíš. Kdyby ses dávala cudnějším způsobem, nemusela bys se mnou rozmlouvat, s mnou se kamarádit."</p><p>Bílá:,,Co je to za, Gilotino, mládí, když nemůžem tak, jak bysme rádi?"

Proti

29. října 2012 v 20:50 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Vrátila jsem se z Prahy a on tady chvíli nebyl. Nevěděla jsem, jestli mi to umožňuje dejchat, nebo naopak jestli mi to bere vešerej kyslík. Asi se spolu s kyslíkem nesnášej. A kyslík nemůžete tak dobře fetovat.
Nevim, jestli se mi to zdálo, jsem z toho trochu mimo. Byl tak blízko. Ne, že by jindy nebyl, ale teď byl blízko úplně jinym způsobem. A já si jenom řekla, že jestli začne cejtit to, co já, můžem to zabalit. Šlo by mnohem o víc, než jen o sex. Nechci říct, že u nás šlo vždycky jenom o něj, protože tady bylo pokaždý něco víc, ale spíš to byla tělesná závislost. Byl mnohem něžnější, než kdykoliv předtim. Byl úplně jinej. Cítila jsem, že už mě nechce tim způsobem, jako jsme se chtěli dřív, ale že mě chce víc jak člověka. Jo, musíte si myslet, že jse blázen, jestli mi to snad vadí. Ale... Ne, nevadí. Naopak. Neni pravda, že bych se toho snad bála, ale nikdy ho nedosáhnu, on je moc vysoko na to, aby měl opravdu rád ňákou z jeho děvek. A já to asi ani nechci.
Podíval se mi najednou zpříma do očí a já ho nechtěně probodla pohledem plnym nejistoty a bolesti. Měla jsem zase téměř nepotlačitelnou chuť zavalit ho něčim, čemu se dřív řikalo láska. Ne tim, co to mnohdy znamená dneska. Ale nejradši bych si namlátila. Měla jsem bejt už dávno někde zahrabaná, hluboko pod zemí, a nezatěžovat vás a hlavně sebe těmahle sračkama.
Nadechla jsem se a pevně ho objala. Strašně pevně. Divila jsem se, že můžem oba dejchat. Moje nehty se zaryly hluboko do jeho kůže a sjely nakříž dolu po zádech. Víc už prostě nemůžu jen tak napsat.
Mám pocit, že jsem si díky němu vytvořila moc velký ideály a budu dlouho hledat něco, co mě uspokojí. Pochybuju, že by byly profesorky rády, kdybych o tom napsala seminárku.
Naschvál přejížděl žiletkou po mejch sotva zahojenejch ranách a já věděla, že nikdy nedokážu odejít...
 


Víc.

20. října 2012 v 0:18 | Ginny |  Ginny´s innocence
Chvíli nic. Pauza. Pocit, že musíš mý tělo rozdrásat do krve mě opustil. Na chvíli. Ale nebylo to osvobozující. Ani jsem nic takovýho nepředpokládala.
Zase přichází minuty, kdy ti budu roztírat krev po hrudníku a oba jen tak tak nechcípnem. Nikdy jsem nebyla na ňáký komplimenty ale když už jsme sami sobě děvkami, musim konstatovat, že máš kurva nádherný tělo. Když je prostěradlo náhodou čistý, tvoje bílá kůže skoro neni rozeznat. Tápu a hledám. Podle vůně. Podle záchvěvů tvýho slabě tepajícího srdce. Ztěžuješ mi to. Zároveň ale i sobě. Nemůžeš se dočkat, až tě najdu. A já si dávám na oplátku na čas. Ale nejsme oba stejní. Moje krev má hořčejší chuť.
Když mi tvoje špičky prstů přejížděj bolestivě po rameni, bolestivě právě proto, že se mě skoro nedotýkaj, všechny látky, ze kterejch jsem složená, se spojej v jednu a explodujou. Explodujou do tebe a všechny roztříštěný kousky se snažej vsáknout do tvejch orgánů. Chci bejt co nejvíc u tebe, co nejvíc v tobě, nestačí mi tyhle spojení, chci víc, přijde mi, že ačkoliv se tě už nemůžu víc dotýkat, protože to už neni možný, něco zanedbávam. Chce to jenom přijít na ten způsob. Nevim, jestli mam tvoje obličejový kosti spíš drolit prsty nebo drtit silou jazyka. Chci v tobě najít úplně všechno, stejně tak, jako chci zůstat jenom na povrchu. Asi z toho magořim. A nebo jsem magořila dycky, když ses na mně jenom podíval, akorát jsem na to přišla až teď.
Nevim, jestli zůstáváš někde v realitě, nebo jdeš se mnou. Ani jedno by mi popravdě neudělalo takovou radost, jako kdybys šel proti mně, jako dřív. Jenže mně ty krásný drápance začaly unavovat, vysilovat, ne však bavit. Už nemam sílu předstírat, že mi to stačí. Jakmile se člověk spokojí s tim, že mu něco stačí, prohrál.

Neuhasíš.

10. října 2012 v 20:09 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Křičela jsem a nadávala na všechny okolo. Pevně jsi mě chytil za ramena a bolestivě stisknul. Probodnul si moje oči tim svym hořkym pohledem a přitáhl mě. Zakousl ses mi do ramene, který bylo jako jedno z mála nezakryto látkou černejch šatů. Chtěl jsi, aby tě tak vzrušil muj vztek a paralyzoval tě. Trhnul si se mnou a do černý látky se začla vpíjet krev. V duchu se začly pořád dokola motat slova ´Miluju tě miluju tě miluju tě´ ale já jsem nechtěla bejt ani trochu labilní nebo nedejbůh romantická. Jen to ne.
Nikdo tam nebyl. Za mnou byly dveře a ty si mě pomalu posouval pozadu ke klice. Obtiskl jsi mi ji do zad, ucítila jsem zlověstnou podlitinu a dveře se otevřely. Všechno kolem se točilo. Asi si ucejtil, že sotva stojim na nohou a celá se třesu. Stiskl jsi ještě víc, až si moje tělo začlo myslet, že přichází o žebra a začalo kolabovat. Dočkala jsem se! Konečně jsi mě měl před sebou celou, se všema slabinama. Stalo se to už tolikrát, ale nikdy to nebyla hranice smrti.
Náhle si uvolnil sevření a protože to moje tělo nečekalo, sesunulo se k zemi. Zachytil si ho těsně nad zemí a hodil se mnou na černej stůl. Bylo mi v tu chvíli jedno, že kovový dveře se zavřely a klika nevypadala, že by nás pak chtěla pustit ven. Bylo mi to jedno, protože já žádný ´pak´ nechtěla.
Neregistrovala jsem bouchání ani křik zvenčí. Asi jsme zapálili sál miláčku... Začali jsme na sebe dělat škodolibý úsměvy a já se pomalu zvedla. Nekladl jsi odpor a tak jsem se rozhodla eště párkrát si užít, než někde uhoříme. Chi. Stoupl sis za mně a pevně si mi stiskl stehna. Chtěl jsi udělat něco jinýho, ale po chvíli mě vyzvedl k oknu nahoře.
Kameny v řece klouzaly a tak jsme hned zapluly pod rozvodněnou hladinu. Bylo úžasný sledovat tvoje vlasy, jak se perou s vodou. Nejen vlasy.. Byli jsme zmrzlý na kost a taky jsme jenom kosti byli. Dvě bílý kosti na dně černý vody, která se pomalu uklidňovala a nechala náma proplouvat kromě vody i jiný slabosti přírody, jako smyslnost...

Feminist

26. září 2012 v 19:40 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Utahuješ šátek kolem mýho krku a rádoby mě škrtíš. Já se ale snažim mermomocí upadnout do bezvědomí, resuscitace ti totiž nikdy moc nešla, a tak bys mě zas křísil jinak, podobně jako já tebe.
Je dobře, že mi šátek stahuje krk natolik, že nejsem schopná mluvit. Tohle jsou totiž přesně chvíle, kdy bych začala bejt až moc romantická a kdy mívam pocit... zamilovanosti? Občas nevim, komu z nás je víc jedno, co se druhýmu stane, a vim, že jediný, na čem nám oboum záleží, je tělo toho druhýho. Nevim, proč zrovna moje. Asi budeš magor. Ale někdy se neumim udržet a mam chuť tě obejmout úplně jinak, jinde. No jo, zasraná ženská.

Pohlť mě.

25. září 2012 v 21:51 | Ginny |  Ginny´s innocence
Tisknou se mi obří sluchátka na uši a zabodávaj tak konec náušnic do kůže. Pod levým uchem se kůže nepartně protrhne a začne mi stékat po krku uzoučký potůček krve. A právě to je ten moment, kdy ve mně narůstá strach. Strach z toho, že se ani nepodíváš. Snažím se neprokousnout si ret a čekám. Nakonec se přece jen podíváš. Chvíli na mně koukáš, jako bys snad nevěděl, zda máš nebo nemáš. Pak se ale něco pohne a, doufám že ne jen ze soucitu nebo hůř, z povinnosti, přijdeš blíž a nakloníš se.

Bílej prášek na stole je nevděčnej a tobě začne týct krev z nosu. Nejdřív nám skape pár kapek do klína a pak se vytvoří potůček, teče ti přes rty. Zvýrazňuje praskliny na tvejch rtech a já dostávám chuť na to ochutnat ji taky. Naše ústa by byla schopná pohltit obličej toho druhýho, kdyby se naše pysky a čela nesrážely.

Dva

23. září 2012 v 20:14 | Ginny |  Ginny´s innocence
Utahuju pásky svěrací kazajky a drtim tak tvoje žebra. Jsem v tobě zaklečená a ty seš úplně paralyzovanej. Ty to všechno však nepodstupuješ jenom proto, že si se mnou pak budeš moct dělat, co budeš chtít, ale hlavně proto, že se ti to, stejně jako mně, líbí.
Bezbolestné hranice jsou pravý opak toho, co chcem, a čeho se snažíme docílit. Sedíme, a po ložnici se vznáší peří. A spojovat peří s bolestí, to je to, co hledáme. A co naštěstí pokaždý najdem. V červeném oparu vypadají pírka jako bílý krvinky. Jedno chytám a kousnu se s ním do rtu. Přidělávám ti vrásky a skláním se. Vir dostal hlad.

Bráško.. Doufám, že ti nevadí, že tě nechávám samotnýho ve tmě beze dna. Měl bys být přece rád, že se mám dobře, ne? Těšíš se přece na to, až budem spolu, ne? Budu ti zase číst pohádky. Kurva. Začínám mít pocit, že tě znám, a to je špatně, ty hajzle. Klidně si žij v domění, že se potkáme. Jistě, jen si čekej. Aspoň někdo čeká. Je tam tma?
Hlavně buď zticha. Nic mu neříkej, bráško. Potřebuju ho, stejně jako zvířata potřebujou svojí potravu. Viru totiž chutnám. Jediná záchrana je, že jemu taky.. Potřebuju být tady, jsem snad sobecká? Proč bych měla trpět jenom proto, že trpíš taky?
Proč jsem si vybrala tebe? Nikdy jsi mě neviděl. Znáš slovo "rozpočítadlo"? Ha.
Neber to tak, žes mou obětí. Ber to tak, že tě potkalo velký štěstí. Můžeš na mně čekat!

Už zase vytváříš odstavce na svym těle. Zase krmíš moje hrdlo krví. Děláš mi to naschvál. Nebo jsi snad zjistil, že vir začínám přemáhat, a že stává se z něj moje výmluva? Moje výmluva pro peří. Pro krvavej opar. Pro tebe.

Dvojí

21. září 2012 v 20:54 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Odpouštím ti? Ne, naopak se snažím mít ti to za zlé. Ale nejde to a ty lížeš moje rány z našich společnejch bojů. Máme sice málo nábojů, ale ty máš sílu ze svejch nápojů, plnejch jinejch sraček.
Vnesl jsi vir do mejch útrob, kterej musí bejt živenej tvojí kůží, jinak mě sežere. Rozežere mě na kusy. Kousky. Kousíčky. Takže vlastně nemám na výběr. Musíme mu dávat najíst. Relativita mýho života je závislá na tvym životě a obráceně.
Jsme ale vlastně šťastný lidi. Sedíme na sobě nalepený ve čtvercový místnosti, kolem nás se všude vznášej otázky a odpovědi, který k sobě nepasujou, snažej se do nás narazit, ale nám neni nic. Je nám všechno jedno. Kromě nás. Snažim se bejt realistka a věřit, že je to jenom ten pud sebezáchovy. Ať už je to vir nebo cokoli jinýho, moje víra se ale vytrácí. A ty seš na tom úplně stejně. Možná máme problém. Nějak jsme k sobě přirostli. Ale.. Neni nám to vlastně přece jedno? :)

Odraz v krvi

18. září 2012 v 20:29 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Líbí se mi, že si tady píšu ve skrytu všech očí, nikdo mě nevidí, kromě tebe, jinak nikdo, prostě jenom píšu. Jo, měla bych možná začít komentovat ňáký úžasný blogy, abych měla jakousi návštěvnost, ale oni tady žádný úžasný nejsou. Zaprvý se bojim, že lidi tě vyplaší a ty se zase roztřeseš a utečeš. A za druhý mi přijde, že nikdo nepíše tak, aby mě to zaujalo natolik, abych mu mohla smysluplně něco okomentovat. Sračky se blbě komentujou. Leda tak, jako třeba: Píšeš sračky.
Je to dva dny, co jsem si večer v posteli propíchla oči a měla jsem krev až v hubě. Byla ale divně slaná, ne jako ta tvoje. Nezračily se v ní kamínky a neleskla se jako rtěnka ani jako rtuť. Zdála se celá černá, ale snad tím, že byla naprostá tma. Byla jsem v klidu, až do setmění posledního světla u mně v pokoji. A najednou se mi roztřásl každej kousek máho těla jinym směrem, takže to byl vážně divnej pocit. A tys tady nebyl, hajzle. Ale já ani nečekala, že budeš. Stejně bych tě odehnala. Moje krev je na tebe moc vysoko. Nikdy mě nedosáhneš. Nikdy. Snaž se nebo ne, nepustím tě k sobě. Chci, abych měla aspoň nad někým moc, a k tobě se necham přitáhnout až po tom všem. Až to skončí. A až skončim i já. Bude konec mě a tebe, takže začnem znova žít jako oba. Těšíš se? Bude to dlouho...

Kam dál