Září 2012

Feminist

26. září 2012 v 19:40 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Utahuješ šátek kolem mýho krku a rádoby mě škrtíš. Já se ale snažim mermomocí upadnout do bezvědomí, resuscitace ti totiž nikdy moc nešla, a tak bys mě zas křísil jinak, podobně jako já tebe.
Je dobře, že mi šátek stahuje krk natolik, že nejsem schopná mluvit. Tohle jsou totiž přesně chvíle, kdy bych začala bejt až moc romantická a kdy mívam pocit... zamilovanosti? Občas nevim, komu z nás je víc jedno, co se druhýmu stane, a vim, že jediný, na čem nám oboum záleží, je tělo toho druhýho. Nevim, proč zrovna moje. Asi budeš magor. Ale někdy se neumim udržet a mam chuť tě obejmout úplně jinak, jinde. No jo, zasraná ženská.

Pohlť mě.

25. září 2012 v 21:51 | Ginny |  Ginny´s innocence
Tisknou se mi obří sluchátka na uši a zabodávaj tak konec náušnic do kůže. Pod levým uchem se kůže nepartně protrhne a začne mi stékat po krku uzoučký potůček krve. A právě to je ten moment, kdy ve mně narůstá strach. Strach z toho, že se ani nepodíváš. Snažím se neprokousnout si ret a čekám. Nakonec se přece jen podíváš. Chvíli na mně koukáš, jako bys snad nevěděl, zda máš nebo nemáš. Pak se ale něco pohne a, doufám že ne jen ze soucitu nebo hůř, z povinnosti, přijdeš blíž a nakloníš se.

Bílej prášek na stole je nevděčnej a tobě začne týct krev z nosu. Nejdřív nám skape pár kapek do klína a pak se vytvoří potůček, teče ti přes rty. Zvýrazňuje praskliny na tvejch rtech a já dostávám chuť na to ochutnat ji taky. Naše ústa by byla schopná pohltit obličej toho druhýho, kdyby se naše pysky a čela nesrážely.

Dva

23. září 2012 v 20:14 | Ginny |  Ginny´s innocence
Utahuju pásky svěrací kazajky a drtim tak tvoje žebra. Jsem v tobě zaklečená a ty seš úplně paralyzovanej. Ty to všechno však nepodstupuješ jenom proto, že si se mnou pak budeš moct dělat, co budeš chtít, ale hlavně proto, že se ti to, stejně jako mně, líbí.
Bezbolestné hranice jsou pravý opak toho, co chcem, a čeho se snažíme docílit. Sedíme, a po ložnici se vznáší peří. A spojovat peří s bolestí, to je to, co hledáme. A co naštěstí pokaždý najdem. V červeném oparu vypadají pírka jako bílý krvinky. Jedno chytám a kousnu se s ním do rtu. Přidělávám ti vrásky a skláním se. Vir dostal hlad.

Bráško.. Doufám, že ti nevadí, že tě nechávám samotnýho ve tmě beze dna. Měl bys být přece rád, že se mám dobře, ne? Těšíš se přece na to, až budem spolu, ne? Budu ti zase číst pohádky. Kurva. Začínám mít pocit, že tě znám, a to je špatně, ty hajzle. Klidně si žij v domění, že se potkáme. Jistě, jen si čekej. Aspoň někdo čeká. Je tam tma?
Hlavně buď zticha. Nic mu neříkej, bráško. Potřebuju ho, stejně jako zvířata potřebujou svojí potravu. Viru totiž chutnám. Jediná záchrana je, že jemu taky.. Potřebuju být tady, jsem snad sobecká? Proč bych měla trpět jenom proto, že trpíš taky?
Proč jsem si vybrala tebe? Nikdy jsi mě neviděl. Znáš slovo "rozpočítadlo"? Ha.
Neber to tak, žes mou obětí. Ber to tak, že tě potkalo velký štěstí. Můžeš na mně čekat!

Už zase vytváříš odstavce na svym těle. Zase krmíš moje hrdlo krví. Děláš mi to naschvál. Nebo jsi snad zjistil, že vir začínám přemáhat, a že stává se z něj moje výmluva? Moje výmluva pro peří. Pro krvavej opar. Pro tebe.

Dvojí

21. září 2012 v 20:54 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Odpouštím ti? Ne, naopak se snažím mít ti to za zlé. Ale nejde to a ty lížeš moje rány z našich společnejch bojů. Máme sice málo nábojů, ale ty máš sílu ze svejch nápojů, plnejch jinejch sraček.
Vnesl jsi vir do mejch útrob, kterej musí bejt živenej tvojí kůží, jinak mě sežere. Rozežere mě na kusy. Kousky. Kousíčky. Takže vlastně nemám na výběr. Musíme mu dávat najíst. Relativita mýho života je závislá na tvym životě a obráceně.
Jsme ale vlastně šťastný lidi. Sedíme na sobě nalepený ve čtvercový místnosti, kolem nás se všude vznášej otázky a odpovědi, který k sobě nepasujou, snažej se do nás narazit, ale nám neni nic. Je nám všechno jedno. Kromě nás. Snažim se bejt realistka a věřit, že je to jenom ten pud sebezáchovy. Ať už je to vir nebo cokoli jinýho, moje víra se ale vytrácí. A ty seš na tom úplně stejně. Možná máme problém. Nějak jsme k sobě přirostli. Ale.. Neni nám to vlastně přece jedno? :)

Odraz v krvi

18. září 2012 v 20:29 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Líbí se mi, že si tady píšu ve skrytu všech očí, nikdo mě nevidí, kromě tebe, jinak nikdo, prostě jenom píšu. Jo, měla bych možná začít komentovat ňáký úžasný blogy, abych měla jakousi návštěvnost, ale oni tady žádný úžasný nejsou. Zaprvý se bojim, že lidi tě vyplaší a ty se zase roztřeseš a utečeš. A za druhý mi přijde, že nikdo nepíše tak, aby mě to zaujalo natolik, abych mu mohla smysluplně něco okomentovat. Sračky se blbě komentujou. Leda tak, jako třeba: Píšeš sračky.
Je to dva dny, co jsem si večer v posteli propíchla oči a měla jsem krev až v hubě. Byla ale divně slaná, ne jako ta tvoje. Nezračily se v ní kamínky a neleskla se jako rtěnka ani jako rtuť. Zdála se celá černá, ale snad tím, že byla naprostá tma. Byla jsem v klidu, až do setmění posledního světla u mně v pokoji. A najednou se mi roztřásl každej kousek máho těla jinym směrem, takže to byl vážně divnej pocit. A tys tady nebyl, hajzle. Ale já ani nečekala, že budeš. Stejně bych tě odehnala. Moje krev je na tebe moc vysoko. Nikdy mě nedosáhneš. Nikdy. Snaž se nebo ne, nepustím tě k sobě. Chci, abych měla aspoň nad někým moc, a k tobě se necham přitáhnout až po tom všem. Až to skončí. A až skončim i já. Bude konec mě a tebe, takže začnem znova žít jako oba. Těšíš se? Bude to dlouho...

Zbyl ti jen sen.

17. září 2012 v 16:19 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Chci, abys mi rozdrásal tělo do krve, mlátil se mnou o zeď, abych pak ležela vedle tebe a neměla ani sílu se cukat. Fetovat vůni tvýho těla a zapomenout na svoji pověst líný zasraný děvky. Chci ti sloužit a strhat svoje tělo, abych ti ve všem vyhověla. A až si na mě zvykneš, odejdu. Zmizim. A ty umřeš touhou. Umřeš. Touhou po mně, jako teď umíram já. A stejně tak nebudu ráčit přijít. Chcípneš sám. Beze mně. Jenom tak. Chtíčem. Po mně. Po mně. Po mně!
Chytnu tě za vlasy a odtrhnu hlavu od těla. Bud s ní smýkat o zdi, až z ní zbyde jenom mastnej, krvavej flek. Mastnej flek tý tvý sladkokyselý krve. Napiju se a bude se mi plnit hrdlo vzpomínkama a chtíčem. Znovuzrozenym chtíčem po tobě. Ale křísení nepomůže. Budu křísit zbytky tvýho těla a duši, ...ale nevzkřísim. A chcípnu. Sama, touhou po tvejch chtíčích. A pak...se sejdem. Kolovrat. Pořád dokola. Tik, tak... Tik, tak... Tik...TAK!

Shame

14. září 2012 v 22:44 | Ginny |  Ginny´s innocence
Slyšíš to? ... Ne?
...
Už to slyšíš? Ano... Ach, ty nevíš... To se ti loupe kůže. Ne, já ti jí loupu. Ne, já vlastně taky ne. Jenom každý tohle slovo, cos teď přečetl. Ale nezastavuj! Už to nemá cenu. Neboj se, nic se ti nestane. Potřebuju tvoje tělo jen k reinkarnaci mejch myšlenek, tak buď v klidu. Nic ti neudělám. Pinzety těchto slov se ti dostávaj pomalu pod kůži, ale tím se netrap. Nelam si s tím hlavu. Jenom sleduj. Jenom se dívej. Ano, ty! Pozor.. Teď to trochu cukne. To nic, ššš. Potřebovala jsem jen něco víc než lupínky. Co jsem si vzala? Nic zvláštního. Jen tvou mysl. Tvoje vzpomínky. Co? Ztrácíš se? Ale bráško...
Nic se neboj. To, že nevíš, kde jsi, je zcela v pořádku. Je tam tma? Úplná... Naprostá tma, že? Hi. Tak se přestaň třást. PŘESTAŇ! Dost. Tak. Zavři oči, a tu tmu už neuvidíš. Neni to lepší? Řekni mi, co vidíš... Vidíš mně? Vidíš bílou tmu a v ní velká mlhavá křídla třepotající se ve větru? Neptej se, jak to dělám. Jenom prosímtě už nic neříkej a poslouchej. ...
Neslyšíš? Přece to ticho.
Z tvojí kůže už nezbylo nic. Jsi pouhá osoba z masa a kostí. I schránka je víc než ty! Proč ti řikám bráško? Tys zapomněl? Ach ne, to já zapomněla, že jsem ti vlastně vzala mysl. A bez mysli se ti těžko vzpomíná. Proč? Nevíš? Byl by jen nekončící kolovrat neustále ti to opakovat, takže jen spi. Vždycky jsem chtěla mít někoho tam ve tmě, aby až se tam někdy dostanu, aby na mně čekal. Budeš to ty, bráško. Dva jedináčci ve tmě. Ale ty už nejsi jedináček, bráško. Tak jen hezky čekej na svou velkou sestru, která bude zatím spokojeně žít ve světě plném barev, které by tobě vypálily zrak. Kochej se mými křídli v tvých zavřených očích. Mysli na to, jak úžasná jsem bytost, spi, a sni o dni, kdy mě konečně uvidíš doopravdy. Bez křídel. Spadnu do tý tmy a přijdu o ně... Nebo je snad dostanu?