Říjen 2012

Proti

29. října 2012 v 20:50 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Vrátila jsem se z Prahy a on tady chvíli nebyl. Nevěděla jsem, jestli mi to umožňuje dejchat, nebo naopak jestli mi to bere vešerej kyslík. Asi se spolu s kyslíkem nesnášej. A kyslík nemůžete tak dobře fetovat.
Nevim, jestli se mi to zdálo, jsem z toho trochu mimo. Byl tak blízko. Ne, že by jindy nebyl, ale teď byl blízko úplně jinym způsobem. A já si jenom řekla, že jestli začne cejtit to, co já, můžem to zabalit. Šlo by mnohem o víc, než jen o sex. Nechci říct, že u nás šlo vždycky jenom o něj, protože tady bylo pokaždý něco víc, ale spíš to byla tělesná závislost. Byl mnohem něžnější, než kdykoliv předtim. Byl úplně jinej. Cítila jsem, že už mě nechce tim způsobem, jako jsme se chtěli dřív, ale že mě chce víc jak člověka. Jo, musíte si myslet, že jse blázen, jestli mi to snad vadí. Ale... Ne, nevadí. Naopak. Neni pravda, že bych se toho snad bála, ale nikdy ho nedosáhnu, on je moc vysoko na to, aby měl opravdu rád ňákou z jeho děvek. A já to asi ani nechci.
Podíval se mi najednou zpříma do očí a já ho nechtěně probodla pohledem plnym nejistoty a bolesti. Měla jsem zase téměř nepotlačitelnou chuť zavalit ho něčim, čemu se dřív řikalo láska. Ne tim, co to mnohdy znamená dneska. Ale nejradši bych si namlátila. Měla jsem bejt už dávno někde zahrabaná, hluboko pod zemí, a nezatěžovat vás a hlavně sebe těmahle sračkama.
Nadechla jsem se a pevně ho objala. Strašně pevně. Divila jsem se, že můžem oba dejchat. Moje nehty se zaryly hluboko do jeho kůže a sjely nakříž dolu po zádech. Víc už prostě nemůžu jen tak napsat.
Mám pocit, že jsem si díky němu vytvořila moc velký ideály a budu dlouho hledat něco, co mě uspokojí. Pochybuju, že by byly profesorky rády, kdybych o tom napsala seminárku.
Naschvál přejížděl žiletkou po mejch sotva zahojenejch ranách a já věděla, že nikdy nedokážu odejít...

Víc.

20. října 2012 v 0:18 | Ginny |  Ginny´s innocence
Chvíli nic. Pauza. Pocit, že musíš mý tělo rozdrásat do krve mě opustil. Na chvíli. Ale nebylo to osvobozující. Ani jsem nic takovýho nepředpokládala.
Zase přichází minuty, kdy ti budu roztírat krev po hrudníku a oba jen tak tak nechcípnem. Nikdy jsem nebyla na ňáký komplimenty ale když už jsme sami sobě děvkami, musim konstatovat, že máš kurva nádherný tělo. Když je prostěradlo náhodou čistý, tvoje bílá kůže skoro neni rozeznat. Tápu a hledám. Podle vůně. Podle záchvěvů tvýho slabě tepajícího srdce. Ztěžuješ mi to. Zároveň ale i sobě. Nemůžeš se dočkat, až tě najdu. A já si dávám na oplátku na čas. Ale nejsme oba stejní. Moje krev má hořčejší chuť.
Když mi tvoje špičky prstů přejížděj bolestivě po rameni, bolestivě právě proto, že se mě skoro nedotýkaj, všechny látky, ze kterejch jsem složená, se spojej v jednu a explodujou. Explodujou do tebe a všechny roztříštěný kousky se snažej vsáknout do tvejch orgánů. Chci bejt co nejvíc u tebe, co nejvíc v tobě, nestačí mi tyhle spojení, chci víc, přijde mi, že ačkoliv se tě už nemůžu víc dotýkat, protože to už neni možný, něco zanedbávam. Chce to jenom přijít na ten způsob. Nevim, jestli mam tvoje obličejový kosti spíš drolit prsty nebo drtit silou jazyka. Chci v tobě najít úplně všechno, stejně tak, jako chci zůstat jenom na povrchu. Asi z toho magořim. A nebo jsem magořila dycky, když ses na mně jenom podíval, akorát jsem na to přišla až teď.
Nevim, jestli zůstáváš někde v realitě, nebo jdeš se mnou. Ani jedno by mi popravdě neudělalo takovou radost, jako kdybys šel proti mně, jako dřív. Jenže mně ty krásný drápance začaly unavovat, vysilovat, ne však bavit. Už nemam sílu předstírat, že mi to stačí. Jakmile se člověk spokojí s tim, že mu něco stačí, prohrál.

Neuhasíš.

10. října 2012 v 20:09 | Ginny |  Jméno rubriky nesmí být prázdné.
Křičela jsem a nadávala na všechny okolo. Pevně jsi mě chytil za ramena a bolestivě stisknul. Probodnul si moje oči tim svym hořkym pohledem a přitáhl mě. Zakousl ses mi do ramene, který bylo jako jedno z mála nezakryto látkou černejch šatů. Chtěl jsi, aby tě tak vzrušil muj vztek a paralyzoval tě. Trhnul si se mnou a do černý látky se začla vpíjet krev. V duchu se začly pořád dokola motat slova ´Miluju tě miluju tě miluju tě´ ale já jsem nechtěla bejt ani trochu labilní nebo nedejbůh romantická. Jen to ne.
Nikdo tam nebyl. Za mnou byly dveře a ty si mě pomalu posouval pozadu ke klice. Obtiskl jsi mi ji do zad, ucítila jsem zlověstnou podlitinu a dveře se otevřely. Všechno kolem se točilo. Asi si ucejtil, že sotva stojim na nohou a celá se třesu. Stiskl jsi ještě víc, až si moje tělo začlo myslet, že přichází o žebra a začalo kolabovat. Dočkala jsem se! Konečně jsi mě měl před sebou celou, se všema slabinama. Stalo se to už tolikrát, ale nikdy to nebyla hranice smrti.
Náhle si uvolnil sevření a protože to moje tělo nečekalo, sesunulo se k zemi. Zachytil si ho těsně nad zemí a hodil se mnou na černej stůl. Bylo mi v tu chvíli jedno, že kovový dveře se zavřely a klika nevypadala, že by nás pak chtěla pustit ven. Bylo mi to jedno, protože já žádný ´pak´ nechtěla.
Neregistrovala jsem bouchání ani křik zvenčí. Asi jsme zapálili sál miláčku... Začali jsme na sebe dělat škodolibý úsměvy a já se pomalu zvedla. Nekladl jsi odpor a tak jsem se rozhodla eště párkrát si užít, než někde uhoříme. Chi. Stoupl sis za mně a pevně si mi stiskl stehna. Chtěl jsi udělat něco jinýho, ale po chvíli mě vyzvedl k oknu nahoře.
Kameny v řece klouzaly a tak jsme hned zapluly pod rozvodněnou hladinu. Bylo úžasný sledovat tvoje vlasy, jak se perou s vodou. Nejen vlasy.. Byli jsme zmrzlý na kost a taky jsme jenom kosti byli. Dvě bílý kosti na dně černý vody, která se pomalu uklidňovala a nechala náma proplouvat kromě vody i jiný slabosti přírody, jako smyslnost...